Víte, jak správně děti odměnit a čemu se vyhnout?

Co pochvala s dítětem dělá

Pochvala je pro dítě jednou z forem pozornosti. A rodičovská pozornost je velmi silná. Dítě se neučí jen z toho, co mu rodič zakáže, vytkne nebo opraví. Učí se také z toho, čeho si rodič všimne, co pojmenuje a čemu věnuje čas.

Když rodič opakovaně zaznamenává dobré chování, dítě postupně chápe: „Tohle má smysl. Tohle je něco, co mohu zopakovat.“ Pokud si rodič všimne, že dítě počkalo, až druhý domluví, dítě získá jasnější představu o tom, co znamená ohleduplnost. Pokud rodič ocení, že dítě vrátilo hračku na místo, učí ho tím vnímat pořádek jako konkrétní chování, ne jen jako vágní požadavek.

Pozitivní pozornost ale neznamená rozmazlování. Neznamená to, že dítě je středem světa a vše se mu podřizuje. Znamená to, že rodič vědomě zachytává dobré momenty, nejen chyby. V mnoha rodinách totiž děti slyší nejvíc reakcí právě tehdy, když něco pokazí, nestihnou, odmítnou nebo poruší pravidlo. Dobré chování pak zůstává tiché a samozřejmé.

Dítěti ale pomáhá, když rodič vidí i malé kroky. Zvlášť u dětí, které mají potíže s chováním, učením, impulzivitou nebo sebevědomím, může být právě konkrétní pochvala důležitým signálem: „Všiml jsem si, že se snažíš. Všiml jsem si, že to dnes bylo o kousek lepší.“

Pochvala jako zpětná vazba, ne jako nálepka

Velký rozdíl je mezi pochvalou, která dítě nálepkuje, a pochvalou, která popisuje chování.

Věta „Jsi hodný kluk“ zní hezky, ale dítěti neříká, co přesně udělalo dobře. Navíc může v dítěti vytvářet dojem, že „hodný“ je vlastnost, kterou buď má, nebo nemá. Když potom udělá chybu, může si připadat jako „špatné dítě“.

Mnohem užitečnější je říct: „Všimla jsem si, že jsi sestře půjčil pastelky, i když jsi je zrovna používal. To bylo ohleduplné.“ Tady dítě slyší konkrétní informaci. Ví, co udělalo, proč to bylo dobré a jaké chování může příště zopakovat.

Podobně místo „Ty jsi génius“ může rodič říct: „Přišel jsi na jiný způsob řešení.“ Místo „Jsi nejhodnější holčička na světě“ může říct: „Počkala jsi, až domluvím, a pak ses zeptala.“ Místo „Jsi rozený sportovec“ může říct: „Vydržel jsi trénovat, i když ti to ze začátku nešlo.“

Dítě se tak učí vnímat vlastní jednání, ne jen obraz sebe sama v očích dospělého.

Pochvala, sebevědomí a motivace

Zdravé sebevědomí dítěte nevzniká jen z toho, že dítě opakovaně slyší, že je skvělé, úžasné a nejlepší. Taková slova mohou potěšit, ale sama o sobě nestačí. Sebevědomí se buduje hlavně přes zkušenost: „Něco jsem zvládl. Zlepšil jsem se. Dokázal jsem překonat obtíž. Vím, co jsem udělal dobře.“

Když rodič chválí konkrétně, pomáhá dítěti vytvářet vnitřní obraz vlastní kompetence. Dítě pak nestojí jen na vnějším hodnocení. Učí se rozpoznat vlastní snahu, pokrok a schopnost hledat řešení.

To je důležité hlavně v situacích, kdy se něco nepovede. Dítě, které je chválené jen za výsledek, může neúspěch prožívat jako ohrožení vlastní hodnoty. Dítě, které je vedené k vnímání úsilí, strategie a pokroku, má větší šanci říct si: „Teď to nevyšlo, ale mohu zkusit jiný postup.“

Sebevědomí není přesvědčení, že jsem ve všem nejlepší. Je to vnitřní jistota, že mám hodnotu, i když se mi něco nepovede, a že se mohu učit.

Pochvala může motivaci posílit, ale také oslabit. Záleží na tom, jak ji používáme.

Když dítě slyší hlavně „jsi chytrý“, „jsi talentovaná“, „to ti jde samo“, může si začít spojovat úspěch se stabilní vlastností. Zní to příjemně, ale má to háček. Pokud příště neuspěje, může si říct: „Tak možná chytrý nejsem.“ Neúspěch potom neznamená jen chybu v úkolu. Znamená ohrožení identity.

Vhodnější je chválit proces, strategii a úsilí. Například: „Pomohlo ti, že sis to rozdělil na menší části.“ „Zkoušela jsi to víc způsoby.“ „Dnes ses nevzdal po první chybě.“ Taková pochvala dítěti ukazuje, že úspěch není kouzlo ani nálepka. Je to něco, co může ovlivnit svým přístupem.

To neznamená, že nesmíme dítěti říct, že je šikovné nebo nadané. Jen by to neměla být jediná a hlavní forma pochvaly. Dítě potřebuje slyšet nejen „jsi dobrý“, ale i „co konkrétně ti pomohlo uspět“.

Pochvala, povzbuzení, ocenění a odměna: jaký je mezi nimi rozdíl

V běžné řeči se tyto pojmy často míchají. Pro rodiče je ale užitečné rozlišit, co právě dítěti dávají.

Pochvala je pozitivní zpětná vazba po určitém chování, výkonu, snaze nebo postoji. Říká dítěti: „Všiml jsem si něčeho dobrého.“

Například: „Líbilo se mi, jak jsi počkal, až domluvím.“ Nebo: „Dnes ses do úkolu pustila sama, bez připomínání.“

Dobrá pochvala je konkrétní a navazuje na chování, které chceme posílit.

Povzbuzení nemusí přijít až po úspěchu. Často přichází před výkonem nebo během náročné situace. Jeho úkolem není hodnotit, ale dodat dítěti oporu.

Například: „Vidím, že je to těžké. Zkus ještě jeden krok.“ Nebo: „Nemusí to být dokonalé, důležité je, že to zkoušíš.“

Povzbuzení říká: „Věřím, že to můžeš zkusit, a jsem s tebou i tehdy, když to nejde hladce.“

Ocenění je širší než pochvala. Nemusí hodnotit výkon. Spíš uznává hodnotu dítěte, vztahu nebo jeho přínosu.

Například: „Jsem ráda, že jsi s námi.“ „Těší mě, že mi o tom vyprávíš.“ „Vážím si toho, že ses přiznal.“

Ocenění říká: „Vidím tě a záleží mi na tobě.“ Dítě by mělo zažívat ocenění i tehdy, když zrovna nepodává výkon.

Odměna je konkrétní pozitivní důsledek, který následuje po žádoucím chování. Může být sociální, zážitková, praktická nebo materiální.

Sociální odměnou může být úsměv, objetí, pochvala, high five, pozornost nebo společná aktivita. Zážitkovou odměnou může být výběr pohádky, společné pečení nebo výlet na hřiště. Praktickou odměnou může být možnost vybrat večeři nebo rozhodnout o části programu. Materiální odměnou může být samolepka, drobnost, knížka nebo pomůcka na tvoření.

Odměna má dítěti pomoci nacvičit konkrétní chování. Nemá být hlavním pilířem vztahu.

Odměna versus úplatek

Rodiče se často bojí odměn, protože mají pocit, že dítě uplácejí. Rozdíl mezi odměnou a úplatkem je ale zásadní.

Odměna je předem domluvené ocenění za konkrétní žádoucí chování. Dítě ví dopředu, co se sleduje. Chování je popsané konkrétně. Odměna je součástí učení.

Úplatek je zoufalá nabídka uprostřed konfliktu. Dítě se může naučit, že když bude chování dostatečně vyhrocené, dospělý nabídne odměnu. Neučí se regulaci ani spolupráci. Učí se eskalovat.

Odměna má být pomůcka při nácviku, ne hasicí přístroj v krizi. Pokud se rodič přistihne, že nabízí sladkost jen proto, aby zastavil výbuch v obchodě, je pochopitelné, že chce přežít náročnou situaci. Dlouhodobě je ale lepší nastavovat odměny v klidné chvíli a konflikt řešit jinak.

Základní pravidla dobré pochvaly

Obecné „super“ nebo „šikulka“ dítě potěší, ale moc ho nenaučí. Konkrétní pochvala mu poskytuje mapu. Ukazuje, jaké chování je žádoucí a opakovatelné.

Místo „Super!“ zkuste: „Líbilo se mi, že sis po sobě odnesl talíř.“

Místo „Ty jsi šikovná!“ zkuste: „Dnes ses do úkolu pustila sama, bez připomínání.“

Místo „Hodný kluk“ zkuste: „Počkal jsi, až na tebe přijde řada.“

Čím mladší dítě, tím jednodušší a rychlejší by pochvala měla být. U starších dětí může být jemnější a méně nápadná, ale stále konkrétní.

Dítě může ovlivnit své úsilí, strategii, vytrvalost, laskavost, odvahu, všímavost, ochotu napravit chybu nebo schopnost požádat o pomoc. Právě tyto věci stojí za pochvalu.

Méně vhodné jsou věty typu: „Ty jsi génius.“ „Ty jsi nejhodnější holčička na světě.“ „Jsi rozený sportovec.“

Vhodnější je říct: „Přišel jsi na jiný způsob řešení.“ „Vydržela jsi trénovat, i když ti to ze začátku nešlo.“ „Dnes sis dobře rozvrhl čas.“

Když chválíme to, co dítě může ovlivnit, dáváme mu do ruky nástroj. Když chválíme jen pevnou vlastnost, může se dítě začít bát, že o ni přijde.

Není nutné chválit jen výsledek. Ve skutečnosti bývá často důležitější ocenit cestu.

Takové věty dítěti říkají: „Tvoje snaha má význam. Učení je proces. Chyba není konec.“

To je důležité i u velmi schopných dětí. Dítě, kterému jde vše dlouho snadno, může být později zaskočené, když narazí na něco obtížného. Pokud bylo chválené jen za rychlý výsledek, může těžkou práci vnímat jako důkaz, že už není dost dobré. Pochvala úsilí a strategie mu pomáhá zvládnout i náročnější období.

U malých dětí je důležité, aby pochvala přišla co nejdříve po chování. Tříleté dítě si těžko spojí večerní pochvalu s tím, že si ráno samo obulo boty. Potřebuje zpětnou vazbu hned nebo brzy po situaci.

U starších dětí už může být odstup delší, ale i tam platí, že konkrétnost pomáhá. Místo „dneska jsi byl dobrý“ je lepší říct: „Všiml jsem si, že ses při návštěvě zapojil do rozhovoru a pozdravil jsi bez připomenutí.“

U dospívajících je zase důležité zvažovat, kde a jak chválíme. Veřejná pochvala před kamarády může být trapná, i když je dobře míněná. Často funguje klidné uznání mezi čtyřma očima.

Děti často poznají, když rodič přehání. Věta „To je nejkrásnější obrázek na světě“ může znít mile, ale není moc informativní. Navíc může dítě vycítit, že to není úplně pravda.

Lepší je projevit opravdový zájem: „Líbí se mi, jak jsi použil zelenou a modrou.“ „Vidím, že sis dal práci s těmi malými okny.“ „Vyprávěj mi, co se na tom obrázku děje.“

Upřímná pochvala nemusí být velkolepá. Stačí, když je pravdivá.

Pokud dítě slyší pochvalu hlavně za známky, medaile, výhry, rychlost nebo poslušnost, může získat dojem, že jeho hodnota závisí na výkonu.

Za pochvalu stojí i laskavost, pomoc, snaha, odvaha, poctivost, trpělivost, schopnost omluvit se, samostatnost, spolupráce, tvořivost, ohleduplnost, schopnost počkat nebo zvládnout frustraci.

Věta „Oceňuju, že ses přiznal“ může být pro vývoj charakteru stejně důležitá jako pochvala za jedničku.

U dětí, které mají s něčím potíže, nečekejte až na dokonalý výsledek. Pokud rodič chválí jen ideální chování, dítě, které se k němu teprve učí dojít, nezažije úspěch téměř nikdy.

Malé kroky nejsou malé pro dítě, které s nimi bojuje. Pro něj mohou být obrovské.

Čeho se při chválení vyvarovat

„Šikulka.“ „Krásné.“ „Super.“ „Ty jsi ale hodný.“

Tyto věty nejsou zakázané. Není potřeba se za ně trestat. Problém nastává, když tvoří většinu pochval a dítě se z nich nedozví nic konkrétního.

Dítě pak ví, co přesně se povedlo.

„Ty jsi nejlepší ze všech.“ „Nikdo to neumí tak dobře jako ty.“ „Tohle je naprosto dokonalé.“

Přehnaná pochvala může vytvářet tlak. Dítě se začne bát, že příště už nejlepší nebude. Může se vyhýbat těžším úkolům, aby si udrželo obraz úspěšného dítěte.

Vhodnější je říct: „Dnes se ti to povedlo lépe než minule.“ „Je vidět, že trénink pomohl.“ „Můžeš být na sebe hrdý.“

Taková pochvala posiluje pokrok, ne tlak na dokonalost.

„Vidíš, jsi lepší než brácha.“ „Konečně jsi to udělala líp než ostatní.“ „Jsi nejchytřejší ze třídy.“

Srovnávací pochvala učí dítě stavět hodnotu na převaze nad ostatními. To může podporovat soupeření, žárlivost a strach ze ztráty postavení.

Lepší je srovnání se sebou samým: „Minule ti to trvalo déle, dnes už jsi věděl, jak začít.“ „Zlepšila ses v tom, že si kontroluješ výsledek.“

Dítě se tak učí sledovat vlastní vývoj.

„Hezky sis uklidil pokoj, škoda že to takhle neděláš vždycky.“

„Dneska jsi byl hodný, tak proč to nejde každý den?“

„Jednička je pěkná, ale kdyby ses učil víc, měl bys je pořád.“

Taková pochvala se mění v kritiku. Dítě si neodnáší ocenění, ale výčitku. Rodič možná chtěl motivovat, ale výsledek bývá opačný.

Lepší je pochvalu nechat čistou: „Dnes sis uklidil pokoj bez připomínání. To chci ocenit.“ Pravidelnost lze řešit později samostatně.

„Ty jsi přece moje hodná holčička, ty bys mamince neodmlouvala.“

„Jsi tak rozumný, tak nebudeš brečet.“

Takové věty používají pochvalu jako tlak. Dítě se učí, že aby zůstalo „hodné“ nebo „rozumné“, má potlačit emoce, nesouhlas nebo vlastní hranice.

Dobrá pochvala oceňuje konkrétní chování, ale nechává dítěti právo cítit, ptát se i nesouhlasit.

„Jsi statečný, protože nebrečíš.“ „Hodné děti se nevztekají.“

Takové věty mohou dítě učit, že emoce jsou špatně. Přitom cílem není, aby dítě nikdy neplakalo nebo se nikdy nezlobilo. Cílem je, aby se učilo emoce zvládat bezpečně.

Lepší je říct: „Bylo to pro tebe těžké a zvládl jsi mi říct, co potřebuješ.“ Nebo: „Viděla jsem, že ses zlobil, ale nekopl jsi do bratra. To je velký krok.“

Jak správně odměňovat děti

Odměny mohou být užitečné, když dítě potřebuje nacvičit konkrétní nové chování, vytvořit rutinu nebo překonat období, kdy samotná domluva nestačí.

Hodí se například při nácviku ranní rutiny, čištění zubů, samostatného oblékání, chození spát, domácích povinností, používání toalety, klidného chování u stolu, pravidelného čtení nebo omezení konfliktů mezi sourozenci.

Důležité je, aby odměna nebyla za neurčitou „hodnost“. Cíl musí být konkrétní.

Dítě musí vědět, co přesně má dělat. „Buď hodný“ je pro něj často příliš vágní.

Není nutné za každý drobný úkol kupovat hračku. Naopak, materiální odměny by neměly být hlavním jazykem rodičovského uznání.

Odměna má být pro dítě opravdu zajímavá. Rodič může mít pocit, že hezká tužka je skvělá odměna, ale dítěti na ní nemusí záležet. Proto je užitečné vytvořit seznam odměn spolu s dítětem. Děti se navíc mění. Co fungovalo před měsícem, už nemusí fungovat dnes.

U mladších dětí by měla odměna následovat brzy po chování. Tříleté dítě si hůře propojí pondělní chování s nedělní odměnou. U starších dětí lze pracovat s delším horizontem, body, tabulkou nebo dohodou.

Když dítě dostane odměnu, měla by ji doprovázet konkrétní pochvala. Samolepka bez slov je slabší. Lepší je říct: „Dávám ti samolepku, protože sis po večeři opravdu odnesl talíř. To je přesně to, co jsme trénovali.“

Dítě tak nespojuje odměnu jen s předmětem, ale s konkrétním chováním.

Nálepkové tabulky a bodové systémy mohou pomoci, ale mohou se také zvrtnout. Pokud rodič dítěti body neustále strhává, tabulka přestává být motivací a stává se nástrojem kontroly a zahanbení.

Dítě pak nevidí cestu k úspěchu. Vidí jen to, že o něj znovu přišlo.

Odměnový systém má ukazovat pokrok. Nemá dítě ponižovat. Pokud dítě nesplní cíl, je lepší říct: „Dnes to nevyšlo, zkusíme to zítra znovu“ než dramaticky škrtat body a připomínat selhání.

Odměnový systém nemá být napořád. Jakmile se chování stává zvykem, rodič by měl odměny postupně ředit. Místo každodenní samolepky může přijít pochvala. Místo tabulky může přijít důvěra. Místo vnější odměny může dítě zažívat vlastní pocit zvládnutí.

Cílem není, aby dítě dělalo správné věci jen kvůli bodům. Cílem je, aby si postupně osvojilo návyk a cítilo větší samostatnost.

Praktický návod: jak vytvořit jednoduchý systém odměn

Začněte jedním až dvěma chováními. Nevybírejte deset problémů najednou. Pokud chcete změnit všechno, často nezměníte nic.

Příklad: „Po příchodu domů si pověsíš bundu.“ A: „Po večeři odneseš talíř.“

Chování popište pozitivně. Místo „nebudeš dělat nepořádek“ řekněte: „Hračky po hraní dáš do krabice.“ Místo „nebudeš zdržovat ráno“ řekněte: „Do 7:15 budeš oblečený a budeš mít vyčištěné zuby.“

Zeptejte se sami sebe: Rozumí dítě tomu, co po něm chci? Umí to fyzicky udělat? Nepotřebuje nejdřív nácvik? Není cíl příliš velký?

Pro malé dítě například: „Za každé večerní vyčištění zubů si nalepíš samolepku. Když budeš mít pět samolepek, v sobotu spolu upečeme palačinky.“

Pro školáka: „Za každý den, kdy si připravíš aktovku večer, získáš bod. Za pět bodů si v pátek vybereš rodinný film.“

Tabulka, obrázky, magnetky, lístečky nebo sklenice s kuličkami pomáhají hlavně mladším dětem. Čím názornější systém, tím snáze ho dítě chápe.

Nezavádějte systém uprostřed konfliktu. Dítě by mělo vědět, co se bude sledovat, kdy se to bude hodnotit, jak pozná, že uspělo, jakou odměnu může získat a že cílem je pomoc, ne kontrola.

Funguje to? Není cíl moc těžký? Není odměna nezajímavá? Neodměňujete příliš pozdě? Není systém příliš složitý? Nepotřebuje dítě spíš pomoc, nácvik nebo úpravu prostředí?

Chválení podle věku dítěte

U batolat má být pochvala krátká, okamžitá, jednoduchá a ideálně doplněná gestem.

Vhodné odměny jsou úsměv, objetí, potlesk, společná hra, nálepka nebo krátká aktivita. Batole potřebuje hlavně rychlou a srozumitelnou reakci.

Předškolní děti už lépe rozumí jednoduchým pravidlům a obrázkovým tabulkám. Pochvala může být popisnější.

Vhodné odměny jsou samolepky, razítka, výběr pohádky, společná aktivita nebo pomoc při vaření.

U školáků lze více chválit strategii, plánování, odpovědnost a zvládání chyb.

Vhodné odměny jsou body, privilegia, výběr aktivity, společný čas nebo možnost rozhodnout o části programu.

U starších dětí je potřeba větší citlivost. Veřejná pochvala může být trapná. Přehnaná pochvala může znít nedůvěryhodně. Často funguje klidné uznání, respekt a konkrétní zpětná vazba.

U teenagerů často fungují odměny ve formě větší autonomie, důvěry, rozšíření práv, možnosti volby nebo finanční spoluúčasti na větším cíli.

Pochvala v konkrétních situacích

Když dítě pomáhá doma, můžete říct: „Díky, že jsi odnesl koš. Pomohlo mi to.“ Nebo: „Prostřel jsi pro celou rodinu, to je užitečná pomoc.“ Taková pochvala ukazuje dítěti, že jeho činnost má dopad na ostatní.

Když se dítě učí, zkuste ocenit proces: „Zkusil jsi jiný postup.“ „Nechal sis poradit a potom jsi to dokončil sám.“ „Dnes ses soustředil deset minut v kuse.“

Když dítě sportuje nebo soutěží, zaměřte se na vytrvalost, férovost a práci na sobě: „Běžel jsi až do konce.“ „Po prohře jsi podal soupeři ruku.“ „Na tréninku jsi pracoval na tom, co ti minule nešlo.“

U tvoření často není nutné hned hodnotit krásu výsledku. Někdy je lepší projevit zájem: „Vyprávěj mi o tom obrázku.“ „Vidím, že jsi zkoušela stínování.“ „Tohle jsi vymyslel sám?“

Když dítě zvládne emoce, pojmenujte to: „Byl jsi naštvaný, ale řekl jsi to slovy.“ „Odešla jsi se uklidnit místo toho, abys bouchla dveřmi.“ „Viděla jsem, že to bylo těžké, a přesto jsi to zkusil znovu.“

Když se dítě přizná, je důležité ocenit pravdivost, i když samotný čin bude mít důsledek: „Nelíbí se mi, že jsi to rozbil, ale vážím si toho, že jsi mi řekl pravdu.“

Když se dítě omluví, můžete říct: „Slyšel jsem, že ses omluvil. To vyžaduje odvahu.“ Nebo: „Oceňuju, že ses snažil napravit, co se stalo.“

Když dítě prohraje nebo selže, nezačínejte hned opravou. Nejprve uznejte emoci: „Mrzí tě to. To dává smysl.“ Potom můžete dodat: „Co bys příště chtěl zkusit jinak?“ nebo „Dnes to nevyšlo, ale všiml jsem si, že ses nevzdal hned.“

Co dělat, když pochvala nefunguje

Někdy rodič chválí a odměňuje, ale změna nepřichází. Neznamená to hned, že dítě je tvrdohlavé nebo že pochvala „na něj neplatí“. Často je potřeba zkontrolovat nastavení.

Možná dítě nerozumí očekávání. „Ukliď pokoj“ může být příliš široké. Lepší je říct: „Dej knihy do police, oblečení do koše a lego do krabice.“

Možná chválíte příliš pozdě. U malých dětí musí být zpětná vazba rychlá. Pochvala večer za něco, co se stalo ráno, nemusí mít požadovaný efekt.

Možná pochvala není dost konkrétní. „Buď šikovný“ dítěti nepomůže. „Drž hrnek oběma rukama“ ano.

Možná dítě dostává více pozornosti za problémové chování než za dobré. Pokud rodič věnuje dlouhé proslovy hlavně zlobení, dítě se může naučit, že konflikt je nejsilnější cesta k pozornosti. Proto má smysl vědomě dítě „přistihnout při dobrém chování“.

Možná je cíl příliš těžký. Pokud dítě opakovaně selhává, není vždy řešením větší odměna. Někdy je potřeba cíl rozdělit na menší kroky nebo dítě danou dovednost nejprve naučit.

Pochvala, hranice a disciplína

Pozitivní přístup neznamená výchovu bez hranic. Dítě potřebuje vědět, co je v pořádku a co ne. Pochvala pravidla nenahrazuje. Pouze pomáhá posilovat chování, které chceme vidět častěji.

Rodič může říct: „Líbí se mi, jak ses snažil říct, co chceš. Zároveň pořád platí, že se u nás nekřičí do obličeje.“

Pevnost a laskavost se nevylučují. „Nedovolím ti bít bratra. Můžeš říct, že jsi naštvaný, nebo odejít do pokoje.“

Po konfliktu je užitečné hledat opravný krok. Místo dlouhého moralizování se zeptejte: „Co můžeš udělat, aby se to napravilo?“ „Jak to příště řekneš jinak?“ „Pojďme to zkusit znovu.“

Důležité je oceňovat i nápravu. Nechválit jen bezproblémové děti, ale i dítě, které udělalo chybu a dokázalo ji napravit. „To, že ses vrátil a omluvil se, je důležité.“

Riziko závislosti na pochvale

Pochvala může být problematická, pokud dítě začne dělat věci pouze pro reakci dospělého, ne pro vlastní smysl. Signály mohou být různé: dítě se stále ptá „Je to hezké?“, nechce pokračovat bez okamžitého ocenění, bojí se zkoušet nové věci, vyžaduje pochvalu za každou drobnost nebo má při absenci pochvaly pocit selhání.

Řešením není přestat chválit. Spíš je potřeba postupně přidávat otázky, které podporují vnitřní motivaci.

Užitečný je také posun od věty „jsem na tebe pyšný“ k větě „můžeš být na sebe pyšný“. Obě věty mají místo. „Jsem na tebe pyšná“ vyjadřuje rodičovskou radost. „Můžeš být na sebe pyšný“ vede dítě k vlastnímu sebehodnocení.

Ideální je kombinovat obojí.

Praktický slovník pochval pro rodiče

Modelové scénáře: běžná reakce versus lepší reakce

Nejčastější rodičovské otázky

Ano, pokud je pochvala neustálá, nepřiměřená, obecná nebo nahrazuje skutečný zájem. Nejde ale o to chválit co nejméně. Jde o to chválit smysluplně.

Ne. Je to v pořádku. Jen je dobré občas přidat i větu, která vede dítě k vlastnímu hodnocení: „A jaký z toho máš pocit ty?“ nebo „Co se ti na tom povedlo?“

Opatrně. Lepší než odměna za samotnou známku bývá ocenit přípravu, pravidelnost, strategii, zodpovědnost nebo zlepšení. Známka není vždy plně pod kontrolou dítěte. Příprava a přístup ano.

Pomáhá rozlišit základní rodinné povinnosti a mimořádné práce. Některé činnosti jsou běžný příspěvek do společného života. Jiné mimořádné práce mohou být možností přivýdělku. Důležité je, aby dítě nechápalo veškerou pomoc doma jako službu za peníze.

Pak je potřeba zkontrolovat, zda odměny nejsou příliš časté, příliš materiální nebo špatně nastavené. Cílem je postupný přechod od vnější motivace k vnitřní odpovědnosti.

U malého dítěte nebo při nácviku nového chování ano. Jakmile se chování upevní, pochvala může být méně častá a přirozenější. To, co je pro dospělého samozřejmé, může být pro dítě nová dovednost.

Desatero dobré pochvaly

Desatero dobrého odměňování